1. 10. 2022 MOLVENO ITÁLIE
(1500m, 33km, 10km)
Slot na mistrovství světa v terénním triatlonu jsem získala poprvé v roce 2020 (možnost startovat na ikonickém závodě na Havaji). Kvůli covidu se však výlet na druhou část planety úplně zrušil. Těšila jsem se, že pořádně potrénuju a svou koncentraci na cíl zúročím v roce 2021, na který bylo celé klání převedeno. Síla stoupala a já si možnou účast na nejprestižnějším závodě terénních triatletů potvrdila dvěma dalšími vybojovanými pozvánkami. Dva měsíce před odletem na ostrov Maui jsem však byla zastavena a konfrontována s nepříjemnými výsledky lékařského vyšetření. Nemilé zprávy mě zastihly v období, ve kterém jsem paradoxně cítila formu, jaké se zatím žádná taková nastalá nepřiblížila. Skutečnost, že si mě Vesmír na druhé polokouli nepřeje, bylo více než nutné respektovat. Psychické otužování mělo trvat do ledna, následně bylo prodlouženo do března, a nakonec se celé toto nevyžádané soustředění protáhlo do začátku léta. Sportovala jsem jen drobně, s vědomím, že tělo není v pořádku a proces léčby nelze urychlit. I v této, poněkud ponuré době, jsem však měla vedle sebe tu největší oporu – svého Duba a s ním strávené chvíle, ve kterých mě zahrnoval pochopením a láskou. Podržela mě také rodina a zasvěcení přátelé. Tímto bych jim chtěla poděkovat.
Až koncem jara bylo ukončeno mé trápení a já mohla zahájit intenzivní přípravu. Tělu lehce zmatenému z věčného zapínání a vypínání, nakynutému a prahnoucímu po pořádném záběru jsem konečně srovnala režim. Ačkoliv se mi nedařilo dohánět kondici podobnou loňské, užívala jsem si tréninky jako nikdy. Nejvíc mě, kromě kola a běhu, začalo těšit plavání :-D.
Přeložený závod se přibližoval a já doufala, že rok s andělskými dvojkami to ukecá a já konečně odstartuju. Změna destinace na italské Molveno s sebou přinesla spoustu bonusů. Jediný argument: „Není to Havaj.“ mě nechával totálně chladnou. Těšila jsem se, protože loňský závod MS Evropy se mi na tamních tratích opravdu povedl. Toto místo jsem považovala za jako stvořené pro osobně nelepší terénní triatlonový výkon.
Pět dní před dnem „D“ jsme již okupovali apartmán s okouzlujícím výhledem na jezero, který jsem div nevykoukala. Veškeré tréninky přímo na tratích a vodách závodu probíhaly za totálně aprílového počasí, které mi však ani trochu nevadilo. Byla jsem ráda, že mě azurové podmínky, fungující v tomto koutu světa jako krysařova píšťala, nesvádí na túru či ferratu do hor. Po tréninku a v deštivých chvílích jsem se tedy poctivě flákala a regenerovala.
Vše potřebné jsem připravovala už několik dní předem - věci přerovnávala a kontrolovala. S pocitem učiněného předzávodního maxima v den D, spokojeně rovnala věci v zázemí a drobnou nervozitu přeřvávala písničkou spolu s tou, co chrlily tamní repráky.
Pod dozorem největšího fanklubu celého mistrovství (Bětka z Bjež a její rodina, mamka, táta, teta Pavlína, Dub, Drahuška tchýnička, Kája a Danča) jsem se nasoukala do neoprenu a řítila se do kotce k ostatním ženám 30+ a mužům 50+, se kterými jsme se měli v posledním určeném čase pro jednotlivé starty vrhnout do vln molvenského jezera.
Chladná voda byla pro moje tělo bonusem a já si poprvé v životě opravdu užila odplavaných 1500 m v neoprenu. Jelikož jsem netušila, co na mě po dvou deštivých dnech a projetí většiny ze 750 triatletů na cyklistické trati čeká, naivně jsem se těšila na veškeré pasáže, které jsem měla poctivě projeté za vlhka i za sucha. Počáteční naštvání z toho, že mě zpomalují závodníci z mé i z předchozích vln, které jsem musela ve vhodných úsecích předjíždět, nakonec vystřídala drobná rezignace. Došlo totiž, bohužel, i na hromadné tlačení kol s ostatními závodníky, a to i v pasážích, které bych v případě sólového projevu v pohodě projela. Celé toto neštěstí zakončilo klesání na trailu za vláčkem závodníků. Po jeho pracném předjetí jsem zaznamenala řetěz mimo převodník. Po očištění kola, návratu řetězu na potřebné místo a více než dvouminutové ztrátě se podařilo Sparka zprovoznit a já se mohla pokusit o stíhání již jednou předjeté skupiny,
Následný cyklistický okruh už se jel stejnými cestami příjemněji. Ačkoliv jsem měla obavu o kolo a o to, aby po bahenních průjezdech přežilo, pohybovala jsem se s větším nasazením a odhodláním. Do depa jsem se i přes to vracela poměrně svěží a odpočatá. Věděla jsem, že svou nejsilnější disciplínu jsem k posunu vpřed nevyužila tak, jak je v mém zvyku. Zbylou energii jsem se tedy rozhodla vydat v závěrečném 10km dlouhém běžeckém bloku. Druhé depo se oproti prvnímu přerodu na cyklistku povedlo o poznání lépe, a tak jsem přes zahajovací mostky běžela s nadějí zdárného dokončení a touhou poprat se o co nejlepší možný výsledek. Celý plán podpořil můj početný fanklub, který řevem a povzbuzováním působil jako kouzelný energetický elixír. Při průběhu zázemím do druhého okruhu se mnou cloumaly emoce a já se překecávala, ať nebrečím. Koncentrace na posledních 5km nakonec vyšla.
Cílovou rovinku jsem probíhala s dojetím a vědomím, že jsem dokončila závod, ke kterému vedla téměř tříletá cesta plná strmých stoupání a nečekaných pádů. Tuto horskou dráhu jsem dojela společně s Dubem, trenérem Petrem Novákem, mojí BježBětkou a velkým rodinným fanklubem, který mě po celou zmiňovanou éru podporoval. V tento den byli téměř všichni na místě a objímali mě v cíli. Děkuji jim za to!
Z výsledku závodu 3. žena ve své věkové kategorii a 14. mezi amatérkami, jsem při světové konkurenci nadšená. S vědomím, že mnozí závodníci řešili závažné defekty, popř. závod nedokončili z důvodu úrazu, beru zdolání závodu v daném čase a bonusové hezké umístění s povděkem. Zakazuji si také negativní osobní hodnocení a apel s úvahami: „Co by kdyby“. Pohlížím vděčně na skutečnost, že jsem se závodu mohla zúčastnit a že mi bylo přáno ho dokončit.
Po tom všem vím, že: „Když něco chceš, celý Vesmír se spojí pro to, abys to mohl uskutečnit.“ A tak chci a přeji si žít tak, abych byla šťastná – s pohybem, s úsměvem, s Dubem a v obklopení těch, které kolem sebe mám!