Merklínský duatlon

3. 5. 2025 (běh 7km, cyklistika 25km, běh 2,5km)

   

   

   

Tento závod nepatří do škatulky úplná neznámá. Absolvovala jsem ho v předchozím čase jako jednu ze závodních prvotin.

Hlavní organizátor závodu se zároveň pyšní titulem "bazénový parťák Janice"... nebo - lépe... já se pyšním titulem - "plavecký parťák organizátora Merklínského duatlonu". No, to máte jedno. Prostě - Michal Landiga.

Jelikož v bazénu skoro bydlíme, že jo, a plaveme poctivě, že jo, a vlastně pořád, že jo, byla jsem velkým svědkem příprav a organizačního ruchu, který závodu předchází. Michal, jakožto vzorný organizátor, ví, že závod není možné připravit za týden. Jeho nasazení jsem mohla vnímat z krátkých popisů mnohé měsíce předem. Od vyjednávání termínu, povolení, shánění sponzorů, až po traťové úpravy a značení. Vše pod záštitou Michala a jeho syna.

K mému obdivu také přispěla organizace dětských závodů v dopoledních hodinách. Vše bezvadně zvládnuté i bez časomíry a čipů. (Časoměrnou cílovou zónu jsem pomáhala zaštiťovat, takže přesnost na setiny je snad jasná.)

Plynutí závodu narušila pouze neplánovaná vlaková návštěva, která byla neohlášenou atrakcí pro soukromé fotografy. Na vysvětlenou - závod se odehrával kolem merklínského nádraží, avšak v době, kdy vlaky nikdo nečekal. Došlo tedy k pozdržení startu nejstarších dětských závodníků.

Závody pro dospělé se nakonec sloučily a start krátké i dlouhé verze probíhal zároveň.

Od rána jsem se cítila divně. Moje energie a síla v poslední době významně kolidovaly a já netušila, co je za tím. To vše se dělo, ačkoliv tréninková konzistence a odhodlanost byla nastavená stejně jako období pro regeneraci, kterou nijak neopomíjím. Při měření času dětských závodů se mi dokonce zamlžilo vidění a já jsem musela chvílemi sedět, aby se mi přestala motat hlava. Voda z poloviny viděného obrazu vydržela až do zahájení mého závodu.

Když jsem dokončila svou práci po boku schopného Michalova syna, jakožto hlavního spoluorganizátora, a zjistila jsem, že za 10 minut se startuje, jen velice těžce jsem překlikla do módu závodnice. Neměla jsem nachystané kolo, natož oblečení a depo. Letěla jsem se přerodit do závodního módu, ale bylo mi jasné, že vzhledem k divným pocitům a nulové rozcvičce, bude minimálně začátek závodu hodně bolet.

Bolel... oblíbený běh v terénu se stal mučícím procesem, který šel přes moje aktuální trpitelské možnosti. Modlila jsem se, abych už seděla na kole. Ani na mé dvoukolé jistotě se však samozřejmé nekonalo a já se rozjela až ve druhé polovině závodu. Závěrečný běh už byl jen třešničkou na dortu dnešního neštěstí. Doběhla jsem v mizerném rozpoložení naprosto unavená a vyčerpaná. Uvědomila jsem si skutečnost, že tento boj jsem absolvovala jen s vypětím všech sil. Výsledek nebyl marný, prvenství mezi ženami a 4. místo mezi všemi startujícími jsem ulovila, ale pocity, s jakými jsem závodila byly od útlého začátku mojí prohrou.

Motto vzniklé v té chvíli bylo dát se do kupy a stabilizovat svůj výkon. To provedu až zjistím, co stojí za energetickými výpadky a změnami tlaku, které negativně ovlivňují moje sportovní a závodní žití.

Děkuji Michalovi a celému organizačnímu týmu za bezvadný počin v krásném prostředí Krušných hor - miluju to tady!

(Pozn. zhruba po měsíci mi byla diagnostikována borelióza... příčiny odhaleny)