Povedený běžecký závod vnímám jako bonus dokonale stráveného času s Bjež Racing Teamem v Třeboni.
Celý aktivní víkend jsem proveselila v obklopení jedinečných lidí, kteří tuto skupinu tvoří. Bylo mi potěšením pomáhat s prodejem na stánku s čelenkami a dalším zbožím firmy Bjež www.bjez.cz a potkávat při tom nadšené dlouhodobé či stávající sběratele nabízeného sortimentu. Potěšili mě také známí a kamarádi sporťáci, kteří se stavili na slovíčko.
Z Třeboně jsem si odvezla tolik pozitivních vjemů, podzimních obrazů, milých obličejů a rozhovorů, že by z toho mohl být román na pokračování. Díky tomu všemu jsem byla naprosto uvolněná a závod (21,5km běžecky) jsem brala jako zábavné zpestření celého dění.
Po sobotní 10.00 hodině jsem se převlékla, drobně rozklusala v zámeckém parku a v 11.10 hledala v koridoru vodiče na cílový čas 1:40. Po tom, co jsem se chvilku zabydlovala a rozhlížela poblíž vlajkonoše, jsem zaznamenala Honzu z atletiky stojícího o pár metrů před touto distancí. Nadšeně jsem k němu přiskočila a brebentěním přečkala zbytek předstartovního času. Při povídání jsem odvážně okukovala vlajku s cílovým doběhem 1:30, kde se také uvádělo zlověstné tempo 4:15 na km.
V mé hlavě v tu chvíli k řečnickému pultíku přistoupila bojovná Janice, která si krátkým a důrazným proslovem prosadila, že by se to mělo zkusit. Co se může stát? Maximálně to nevyjde a zvolní se na tempo, které si obhajovala ta mírnější a klidnější holka ve mně.
Start!... a já se opravdu odvažuju dolítnout na úroveň vlajkonoše s hodnotou 1:30.
S úsměvem vzpomínám na svůj první maraton, který jsem zde před třemi roky zaběhla v obklopení přátel, a zhodnotila, že třeboňský závod je předurčená společenská akce. Na základě těchto myšlenek jsem si dala za úkol udržet se ve zvolené skupině co nejdéle to bude možné. Cítila jsem se dobře a s každým překonaným úsekem jsem navyšovala sázky na sebe sama.
Vodiče, ke kterému jsem se přidala, po krátké chvilce vyhodnocuji jako fajn chlápka, vedle kterého bude veselo - motivuje, radí a upozorňuje na možná úskalí trati. Je vlastně živým gárminem, který navíc skupině doporučuje zachovávat běžeckou kohezi a vzniklým chumlem šetřit energii. Ačkoliv tuším, že v zákrytu za běžci bych si drobně ulevila, po tom, co si na panelce vyzkouším běh za kolegou a 3x zakopnu, rázně rozhodnu návrat do pozice s výhledem. Nadiktuji si, že po boku vlajky poběžím - AŽ DO KONCE ZÁVODU! Ačkoliv mi zvolené tempo nedovoluje přílišnou komunikaci, snažím se krátkou větou, slovem, úsměvem či zvednutým palcem udržovat kontakt s hrdinou celé party. Tělo motivuju pohybem k podobným akcím.
"Janice, to je záležitost, kterou sis absolutně neplánovala! Měl to být výběh na pohodu!"
Moje umírněnější část závodní povahy však po těchto myšlenkách opět podléhá té, která důvěřuje zbylé energii a trénovanému tělu. Pranice mezi těmi dvěma je zpět zhruba na 17.km. Nutností je rozptylovat hádku vším možným: máváním na fanoušky, pokukování po stromech, periferním sledováním vlajkonošových pohybů a přesvědčováním těla, jak skvěle se mu běží. Jé, Míra Vébr....
"Makeeeej!" řvu na něj.
"Kdo chce lepší čas než 1:30, tak vyrazte vpřed!" hlásí vlajkonoš.
Tentokrát se prosadí ta, která zastává poslední zbytky pomyslného neambiciózního projevu a vhodně zapojuje skromnější přístup v rozhodování. Spokojím se tedy s původně uloženým úkolem - doběhnout s tím, po jehož boku jsem závod zahájila. Poslední 2 km jsou tu. Hodně běžců odpadlo, někteří nás předběhli. Já a můj hrdina s vlajkou na této metě nakonec osiříme. Tempomaker si mě bere za třeboňský úkol. Jsem mu tolik vděčná. Motivuje mě, hecuje a přebírá velení nad sílícím chaosem promluv ve mně samotné. Na náměstí probíhám vydlážděným koridorem lemovaným řvoucím davem. Vlajkonoš mě hlasitě vyzve ke sprintu. Prodlužuji krok a do závěrečného hecu vkládám poslední energii, kterou mohu v závodě nechat. V těsném závěsu mého hrdiny podbíhám cílový oblouk a mačkám hodinky v čase 1.30:11 (ofiko čas od stopek 1.30:17).
Děkuju mému průvodci, objímám ho a hlásím osobák. Z původního triatlonového czechmaňáckého 1:35 si polepšuji.
Po odfrku pokračuji čelenkovou oslavou na stánku a radovánkami s Bjež Racing Teamem.
Nedělní ranní proklusnutí s Alicí, snídaně od Bětky a švih s klukama do Rakouska už je totální strop celého dění.
Jsem zase šťastná. V pohybu a s těmi, se kterými BJEŽÍM správným směrem.