PŘECHOD HŘEBENOVKY NÍZKÝCH TATER

29. 7. - 1. 8. 2025

"Hora je vysokááá, hodně moc, když se budem loudat, tak na noc, zůstaneme ležet, ve svahu, budem potřebovat, oooodvááááhůůůů."

Přeřvávala jsem s Wohnouty drobnou nervozitu a těšení. Píseň doprovázela balení oblečení, jídla a veškerého vybavení do nové krosny, která se měla stát ulitou a neoddělitelnou součástí mého těla pro následujících šest dní. Jako při vaření - něco přidat, něco ubrat, na nic nezapomenout a oprostit se od zbytečností. Něco k Honzovi, něco ke mně. Do sucha, do vlhka, do zimy i tepla - dle počasí horského a poslední dobou rozverného. Jídlo rozpočítat do dílčích dní a chodů. Vymyslet ho dobré, lehké, výživné a pestré. Balení jsem vyhodnotila jako náročnější, než na triatlonovou akci nebo na výlet autem, které pojme vše, nač si vzpomenete. O to lepší pocit však člověka zastihne, když proces dokončí. Douzavřeno do sáčků proti vlhkosti, zipy na krosně uzavřeny a teď... vyzkoušet, jak se nový "Tiny House" ponese.... UF (těžkej).

V pondělí 28. 7. po mé lekci jumpingu už Honza nedočkavě přešlapuje před fitkem. Nasazujeme krosny a upalujeme na vlak, který odjíždí před půl 8 večerní směrem do Prahy. Zde přesedáme do spoje s lůžkovou úpravou mířící na Margecany. V kupé se seznamujeme se Stanem - slovenským studentem medicíny. Rozebírám s ním výživu, vitamíny a v neposlední řadě moji vleklou epizodu s boreliózou. Od osvíceného muže zjiťuji důležitá fakta a na nežádoucí neurologické projevy si hodlám obstarat doporučované vitamíny. Libuju si, jak mi byl Stano vhodně přihrán do cesty. Ukládáme se na lůžka. Mé tělo spočine na přihrádce mezi muži. Příliš nespím. Budím se v zatáčkách a za zavřenými víčky třeštím oči s pocitem, že vlak jistojistě vykolejí. Nakonec se po slabých 4,5 hodinách divnospánku definitivně probouzím a vzdávám veškerou snahu o to, využít nadstandardních vlakových podmínek. Čas jízdy se neplánovaně prodlužuje a my se modlíme, aby na nás navazující spoj do Telgártu počkal. Z vlaku sprintujeme k vedlejšímu kolejišti a moderní osobák nás hodinu přibližuje až na samý začátek naší cesty.

DEN 1. Telgárt - útulňa Andrejcova (17,7km,↑1363m)

Vyplivnuti jsme na malé zastávečce v Telgártu. Nahazujeme na záda přenosné domovy a nevyspalí vyrážíme přes část městečka. Pak už jen stoupáme na Královu holu, kam je to naráz neúprosných 1000m výškových. První okamžiky jsou dost nepříjemné. Protestující těla se potí a nechce se jim pracovat. Honza vyhodnocuje, že batoh je fakt tě... jako krá... a může se na to vy.... Já polemizuju nad tím, zda přechod hřebenovky, vzhledem k neustále kolidující energii po borelióze, nebyl unáhleným rozhodnutím. Věřím ale v to, že když vytrváme a přejdeme první protes, těla si zvyknou a začnou spolupracovat (jako vždycky). Naše úvodní utrpení rozptylujeme hrou na plecháčky zavěšené na krosny. Způsob, jak se ohlásit přemnoženým medvědům, jsme si vymysleli namísto cinkající rolničky. Druhou variantou měl být vedený rozhovor, který, vzhledem k aktuálně zuboženému stavu našich těl, nepřicházel v úvahu. Začínáme plánovat, co budeme obědvat a rovnou se domlouváme na strategii - odbavit z batohu primárně nejtěžší potraviny.

Po tom, co se vydrápeme na Královu holi, nás začnou obměkčovat neuvěřitelně krásné výhledy na horské planiny a do dálky táhnoucí se hřeben s naší cestou. Od té chvíle zapomínám na těžký batoh. Tělo jakoby omámené okolní krásou začíná spolupracovat a my se rozbíháme vstříc nekončící přírodní kráse. Myslím na všechno a na nic. Občas si povídáme, občas cinkáme do hrníčků. Pořád žasneme a komentujeme neustále se měnící krajinu. Zamilovávám se naprosto do všeho, co v každé vteřině fotím pohledem. Kilometry přibývají. Poslední klesání klečí, drobné stoupání po loučce a odbočka doprava na Útulňu Andrejcova. Zde už po 18km odpočívá několik nadšenců, kteří za sebou mají podobnou túru a na příští 3 hřebenovkový plán podobný tomu našemu. Hltám večeři a upíjí Honzovu IPU (po mém líznutí si musí objednat nový půllitr). Po děsně dlouhý době ochutnávám pivo a je... strašně dobrý. Ještě vyčistit zuby a můžu jít spát. Být v 7 hodin v posteli, to už se mi dlouho nepoštěstilo. Lidé v chatě si povídají. Ruch kolem je mi však ukradený. Působím pravděpodobně asociálně, ale nemohu si pomoci. Usínám a za doprovodu lucidních snů se prokoušu celou nocí téměř bez probuzení. Ráno horalům i sobě kompenzuji sociální blackout předešlého dne. Seznamuji se se skupinou studentů z brněnské VŠ, paní "Borůvkou" a mazlím se s Blackie, fenkou, která s námi v chatě nocovala. Ačkoliv si běžně se psy příliš nerozumím, s touto psí kráskou si okamžitě padneme do noty a po každém následném setkání se vždy nadšeně vítáme. Blackie je ukázkou toho, jak bych si představovala vychovaného páníčka a psa (k tomuto tématu se po jizvách od psích zubů vždy živelně vyjadřuji).

DEN 2. útulna ANDREJCOVA - útulna TEREZKA (27km, ↑ 1400m)

Ráno musíme do 8:00 opustit útulnu. Zhruba 20 osob je již kolem 6. h na nohou a po 2 hodinách už většina putuje dalším úsekem čítající 27km a 1400m výškových. V plánu je cesta až do doporučované útulny Terezka. V případě obsazenosti je ve hře rezervní plán v sedlu Čertovica v Domčeku horské služby. Těším se na další dobrodužství. Je mi jasné, že krom milionu nových zrakových vjemů se bude psát pokračování naší cesty. Krajina se neustále proměňuje. Pohybujeme se kolem 1200 - 1700 m. n. m. Co chvíli se zastavujeme a doplňujeme energii. Ze zásoby dobrot vybíráme drobné svačinky jako jsou tyčinky, želatinové bonbony, oříšky a sušené ovoce. Máme celkem slušné tempo a ačkoliv vyrážíme po startu různých skupinek, už od prvního dne je většinou předejdeme. Nezávodíme, ale pohybujeme se svižně a s dobrým pocitem, že i s poměrně hodnotným nákladem, kterému by se naši "ultralight" kamarádi vysmáli, jsme na cestě poměrně rychlí. Jdeme úsekem, kde potkáváme minimum lidí. Věšinou tak 1x za hodinu. Vyhlížíme na Vysoké Tatry, které se svými vrcholky vpíjejí do mračen nad nimi. Obdivujeme květy Vrbovky úzkolisté, která vytváří spolu s hřebenovkou a výhledy do všech stran dokonalé kulisy. Obíráme maliny, borůvky a brusinky. Jsou všude. Ve středních polohách se prodíráme klečí. Chodíme po hřebeni a levém úpatí kopců. Vypočítáváme vodu. Tušíme její potenciální zdroje rozeseté po trase, ale vždy se od začátku dne jistíme dostatečnou zásobou. Tentokrát musíme zohlednit i to, že Terezka (naše pravděpodobné nocoviště) nemá pramen v dosahu. Jelikož se rozhodneme vodu doplnit u potenciálně předposledního zdroje, poprvé pro jistotu používáme filtr. Jedná se totiž o stojatou tůňku, která nemá ostřeji proudící přítok. Nechceme nic riskovat. Na 23. kilometru absolvujeme exkurzi místní útulni Ramža, která se krčí v lesním porostu jako domek pro skřítky. My však pokračujeme dál. Na poslední křižovatce před sestupem do sedla na nás čeká prázdný hobití domek - Terezka. Západ slunce, večeře a nejnutnější hygienu prožijeme venku. Dále zavíráme domek na petlici. Kromě kuny ve střeše, myší, které prozradilo několik desítek bobků na trámech a obřích mravenců migrujících po chatce, patří tu noc Terezka jen nám. Při usínání slyšíme píšťalku a lomoz turistů scházejících do sedla. Druhý den se dovídáme, že pískot byl potřeba k rozehnání skupinky medvíďat hrající si v kleči u cesty. Přemnožené chlupatce nedaleko cest prozrazují i viděné stopy.

DEN 3. útulna TEREZKA - útulna ĎURKOVÁ (30 km, ↑ 1822m)

Sestupujeme do sedla Čertovica. V motorestu doplňujeme vodu a místní obsluha si od nás odebírá uschované odpadky (není standard - v sedle není jediný odpadkový koš. Zrušili je, aby nedošlo k zavalování odpadem). Šplháme se do sjezdovky (Jenda zase brblá něco o svin..ých krpálech) a v tu chvíli začíná nekončící krása dnešního dne. Rozkvétající vřesy, traviny, kleče, borůvčí a výhledy do hor z exponovaných míst, kterými stezka prochází. Často hledíme před sebe i za sebe a vyhodnocujeme, kam stezka vede. Je čitelná na daleký dohled. Obloha se zatahuje a následně protrhává. Polojasné počasí je to nejkrásnější, protože dech beroucí krásu doplňují ještě abstraktní tvary horských mračen. Lajštroch, Besná a cesta do Ďumbierského sedla mě naprosto omámí. Na Štefanikově chatě plánujeme oběd. Honza si chce dát něco z bistra. Já tvrdím, že nic nechci. Objednanou polévku kapustnicu a guláš nakonec hltám, jako kdybych týden nejedla. Dobře dochucené pokrmy korespondují s krajinou a počasí, které nás obklopují.

Po obědě zahajujeme cestu po turisticky exponovaném chodníku. Na Krúpově holy se rozhodneme sejít z červeně značené cesty a vystoupit na nejvyšší vrchol Nízkých Tater - Ďumbier. Honza, který dlouhodobě bojuje s koleny, k mému úžasu nejenže vymýšlí tuto odbočku, ale rázuje do krpálu s těžkým batohem tak, že mu téměř v poklusu absolutně nestíhám. Čas, který potřebujeme ke zdolání vrcholu absolutně předčí ten, který se udává na značkách. Honza nepolevuje. Za Chopokem nás opouští lanovky, jednodenní turisté a hřebenovka už je zase jen naše. Slunce se přehouplo před nás a jeho nižší poloha začíná nasvěcovat okolní srázy a vrcholy. Obdivujeme vizuální hry vrásnících se kopců, mračen a jejich stínů. Nejvyšší pasáže Nízkých Tater s rozhledem do dálek, kde se za sebou řadí hory a kopce. Jsou vystínované po vrstvách od nejtmavší po nejsvětlejší. Zastavuji se co pár desítek metrů. Jsem dojatá. Pořád halekám na Honzu ať kouká tam či onam. Přeji si to samé, jako když něco dobrého jím.... "Ať to nikdy neskončí!" Asi 3km před cílem na nás čeká na stezce kamzík, který se rozhodl povečeřet byliny, které zrovna rostou hned vedle cestičky. Absolutně se svých lopuchů, či co to škube, nehodlá vzdát. Syčí, prská a dupe kopýtkem. Poprvé v životě hledím ve volné přírodě do oči tomuto nádhernému zvířeti a sleduji magický jakoby vytesaný pohled. Je z něj patrné, že absolutně nesdílí mé sympatie. Mezi zvířetem a naší polohou je zhruba metr. Řešíme co dál, abychom zvířeti neuškodili a ono nám. Honza nakonec zvedá hůlky nad hlavu a kamzíkovi naznačuje jeho většího kámoše. Rohaté zvíře se nakonec vzdaluje s pohledem ulpěným na lopuších, kolem kterých procházíme.

Nejmagičtější chvíle přichází u Sedla Ďurkovej, kde je na dohled naše útulna. Hoví si ve svahu pod námi a my k ní při západu slunce se zatajeným dechem sestupujeme. Chata je téměř plně obsazena. Jediné záchytné místo po prvním úseku z opačného směru a po 3. úseku našeho směru je odpovídajícím způsobem vytížené. Zabíráme si dvě z posledních 3 matrací v otevřené nocležně a jdeme do umývárny - 200m vzdálenému prameni, pod kterým hodláme ošplouchnout znavená těla. I přes zimnici, kterou z únavy tradičně mívám, se svlékám a užívám si ledovou vodu. Honza, který se k mému otužování přidal poprvé před třemi týdny v Rakousku, už zkušeně odhazuje svršky a kopíruje moji akci. Jsem nadšená, protože naše souhra se s Honzovými novými zálibami - "běh po horách a otužování" stává ještě dokonalejší. (Ještě toho kraula doladit a příští rok si dáme oba Molveno :-D - ehm... těším se, až si to bude Dub číst.)

V Útulně pod sedlem Ďurkovej je rušno. Slyšet je převážně slovenský a český jazyk. Pod nocležnou je roztomilá horská hospůdka, kde to žije. Venku syčí vařiče a lžíce drhnou na dna ešusů - to jak hladoví horalé vyškrabávají večeři do poslední pídě. Uvnitř praskají polínka v zatopených kamnech, ošlehané tváře po dlouhé cestě lomozí a sdílí zážitky z cest. Skupina žen v rohu ladí hlasy s drnčející kytarou, jež putuje kolem stolu z ruky do ruky. Nabízené hospodské pokrmy pomalu mizí spolu se zapsanou nabídkou na tabuli. Ačkoliv je kapacita chaty dávno naplněna, pozdní příchozí nejsou odmítnuti. Lidé sedí, postávají, klábosí. Nad hlavami se suší upocené obleky, za zádny sedících se hromadí obuv, kterou je potřeba zout při výstupu do nocležny. Já a Dub zasedneme k náhodně uvolněnému stolu v rohu hospůdky. Čekáme na objednané těstoviny a vítáme Miška a Sáru, se kterými se zdravíme a potkáváme od prvního dne. Zavedeme rozsáhlejší rozhovor. Miško je dobrovolník u horské služby a v běžném režimu povoláním podobným, jako Dub. Sára hraje na klarinet v opeře. Snažím se odposlechnout vše, co naši noví přátelé sdílí, ale únava a přehršel podnětů mi nedovolí přílišné koncentrace. Po shltnutí těstovin nakonec sama na sebe rezignuji, omlouvám se a mizím do nocležny. Na mé matraci nečekaně přibyla slečna, která mi oznamuje, že jí majitel chaty určil místo po mém boku. Připadám si tak trochu jako ve filmu mapující strasti židů za 2. světové války. Usměju se a přijímám vše, co se děje, jako součást výletu. Spaní ve skupině cca 40 lidí v těsné blízkosti naprosto neznámé slečny - proč ne. Nějak se vejdeme. Nasazuju škrabošku a špunty do uší a prostě usnu. Okna jsou naštěstí otevřená dokořán, takže do podkroví proudí čerstvý vzduch. Budím se několikrát. I přes nasazené špunty slyším poslední hospodskou skupinku, která by se jistojistě veselila až do rána, kdyby nebylo dalších horalů odkládajících svůj spánek na dobu, kdy i hospůdka utichne. Na vysvětlenou - jejich místa jsou na stolech a lavicích, na kterých se ještě před chvilkou hodovalo. Mají ale zapůjčené karimatky a matrace, které vytvoří luxusní lože. Hodně lidí zůstává ve stanech a pod plachtami před chatou. Další probuzení zařídí chrápání dvou mužů, kteří, jakoby se sehráli. Jedou neuvěřitelné kombo vytvářející konstantní dlouhou chrápající linku slyšitelnou i přes špunty napěchované k ušním bubínkům. Mladí horalé se chychotají a linku napodobují, starší horalka je syknutím usměrňuje. Nakonec upadám do dalšího mělkého spánku doprovázeného sny, které se mi zdají jen na horách. Jsou děsně živé a jejich uvěřitelný děj většinou stírá hranici mezi realitou a snem. Po několikerém probuzení z nich se vždy štípu do ruky, abych věděla, že už jsem mimo snění. Sny jsou plné lidí se kterými něco řeším, domlouvám, vyjednávám, zažívám. Ráno se tomu vždy usmívám. Říkám si, že hory jsou mou obrácenou skutečností - přes den mým snem a v noci realitou všedních dnů.

DEN 4. Útulna ĎURKOVÁ - Donovaly (30 km, ↑ 1822m)

Jako jedni z prvních opouštíme nocležnu. Venku je krásné, avšak sychravé ráno. Mrak ála čepice sedla vytváří neuvěřitelné kompozice, které mění design místa co půl minuty. Vlhko a vítr zalézá pod nehty, takže nezbývá, než navléknout mikinu a péřovku od Hannah. Pak už si pod chatou užívám výhledů, kávu a snídani v totálním komfortu.

Na stezku se dostáváme po zdolání kopce, který jsme předešlého večera scházeli. Kopec je typický pro úvod každého dne. Honza to zase okomentuje nějakou svou poznámkou o krpálech na h...o (úvod). Nepříjemné stavy a prostest znaveného těla nakonec i jemu přechází v adaptaci na nový den. Nastartuje svaly k prochození dalších X desítek kilometrů a výškových metrů, Těla zažehnuta a jde se. Zase boží výjevy, zase krásné chvíle. Polojasného počasí na nás čeká po vycházce z mraků. Svlékám se do tílka a makám. Baví mě to. Rozhoduju se neodpočítávat výškové metry a kilometry, ale jen si vše užívat. Hrajeme cinkáním do plecháčků hru na zdolávání vrcholů. Po každém vyfuňenci cinkáme. Úderů do nádob je nespočet. Jsme jako na horské dráze a nekončící cesta nás vede neuvěřitelnou krásou. V místech prorostlých borůvčím a brusnicemi trochu zrychlujeme, zpíváme si a zvyšujeme fekvenci plecháčkového cinkání. Dáváme o sobě vědět. Polohu pepřáků, které jsme si na případné nežádoucí medvědí shledání pořídili, si pro jistotu kontrolujeme v přírušních kapsičkách. Po obědě, pro který vždy Dub vybere mimořádně krásné a na výhledy bohaté místo, se nám otevírá pohled na Donovaly. Toto město je naší dnešní cílovou destinací a ukončuje (pro opačný směr zahajuje) celou hřebenovku. Na středisko vidíme, ale vzhledem k ušlé polovině z dnešní porce je nám jasné, že k městečku nás čeká slušná oklika. Víme, že hřebenovka skrývá překvapení a po zdánlivém závěrečném klesání následuje výstup na Kozí chrbát. 300 výškových metrů nám Miško doporučuje obejít. My jsme však naprosto rozhodnuti neuvěřitelně příkrej kopec zdolat. Jsme zatvrzelí a rozhodnutí absolvovat celou cestu po červené turistické značce. Honzův komentář k tomuto neuvěřitelně prudkému stoupání musím vypípnout. Jedná se totiž o nezveřejnitelné pojmy. Takže - pííííííííííííííp. Zde si uvědomujeme, že i přes ztenčené zásoby jídla na absolutní rezervu nám batohy těžknou a nohy přechází do režimu "automat". Pořád mě to ale baví a nové neuvěřitelné výhledy a horské pastviny na Chrbátu mě utvrzují v tom, že výstup sem za to stál.

Po slezu z kozího nesmyslu, jak nakonec označil Dub tento ještě před chvílí mimořádně sprostý kopec, se roztáhne obloha a do přechodu přes jednu z největších horských luk nám začne pražit slunce. Na poslední chvíli se zastavujeme před zmijí, která se nám rozhodla zkřížit cestu. Mimo neuvěřitelně hlasité cvrkání stovek lučních kobylek je také slyšet občasné hadí zasyčení. Jako milovnice bylin se nemohu vynadívat na lány květů a trav, které se rozléhají kam oko dohlédne. Překvapí mě obří ostropestřce, modré čekanky, obří kopretiny a tuna dalších, jejichž názvy jsem, od studia učitelství 1. stupně a našrocené poznávačky rostlin, již zapomněla. Slunce praží, ale já pro obdivný mód směrem k louce zapomínám, že se potím. Dokonce se zdaleka nepřipálím tak, jako Dub. Po asi 5km přes planinu vstupujeme do lesa. Míjíme poslední Útulňu pod Kečkou, která vypadá jako malebný pididomek. Přes les už je to jen posledních pár kilometrů do Donoval. Tempem se sehrajeme se studenty architektury, kteří se svěřují se svým stavem "Máme toho dost". O Chrbátu a rozpálené louce mají mínění, které se podobá Dubově hanlivému komentování nakloněných rovin. Před Donovaly využíváme místního zdroje pitné vody a čepujeme si zásobu na cestu domů. Doputujeme do horského střediska, kde po sprše, jak říkáme akci s vlhčenými ubrousky na zastávce MHD, oblékáme nejčistší kousky našich oděvů. Takto zkulturnění hodláme otestovat naši sociální formu při nákupu potravin. Usedáme do stínu jednoho ze stromů na louce u hřbitova a ládujeme se vším možným - čínskými polévkami, rohlíky se šunkou a sýrem, kokosovým mlékem a sušenkami. Tímto hodováním zdánlivě končí naše dobrodružství.

Cesta z Donoval domů

Naše plány a zarezervovanou sestavu spojů začne komplikovat zpoždění vlaku, které je z aplikace patrné již 1,5 hodiny před zahájením naší dopravy směrem k domovu. Spoj s jedním přestupem, který nám do té doby aplikace nenabídla a který by byl od začátku jasnou volbou, se nakonec v této svízelné situaci vypíše a vyřeší nám naši polemiku, zda vyrazit či počkat na výhodnější spoje následujícího dne. Rušíme objednanou úvodní lajnu busů a vlaků a i přes nemalý stornopoplatek se rozhodujeme pro autobus do Ružomberoku, 4hod prostoj a následný půlnoční vlakový přesun do Prahy. Prodlevu mezi spoji ukrojíme prohlídkou pro nás neatraktivního města s jednou atraktivní hospůdkou "Černý kameň". Povídáme si v ní o cestě, popíjíme pivo (tentokrát už mi tolik nechutnalo, takže s tím zase končím) a pozorujeme slovenské osazenstvo. Couráme se na vlakáč, kde sdílíme čekárnu se dvěma chrápajícími bezdomovci. Nějak jsem si na sdílené prostory ke spánku a chrápající osoby zvykla, takže mě to z míry nevyvede. Čteme si, prohlížíme fotky a těšíme se na odpočinek ve vlaku. Libujeme si, že ačkoliv jsme nezvolili lůžkovou úpravu a prostě jsme něco naklikali, abychom cestovali, pojedeme na jeden zátah. Prostě se nějak smotáme a budeme spát, plánujeme si. Zavírají se mi oči. Už jen přečkat hlášené zpoždění 20min a bude se sladce oddychovat až do Prahy. Vlak brzdí ve stanici. Kolem jsou lidé, které bych osamocená potkat asi nechtěla. Nastupujeme a všichni ti, které bych ve své blízkosti neocenila, míří do stejného vagónu. K mému úžasu je tento objekt již v obležení dalších bytostí, které bych, slušně poznamenáno, označila za osoby, které si status "člověk" příliš nehýčkají. Zanedbaní, zapáchající, nemytí, opilí, bezzubí a navíc sprostí a neurvalí - tak bych vyhodnotila osazenstvo našeho dalšího sdíleného prostoru. Já i Dub jsme po 4dnech nejnutnější hygieny nejvoňavější a nejčistší součást sociálního i materiálního vybavení. Říkám si s úsměvem, že pepřák na zlobivá zvířátka bude mít možná konečně své opodstatnění a poslední nevyužitá věc v našem přenosném domě začne sídlit v mé bundě. V marné snaze zůstat bdělí a dočkat se někoho, kdo se podílí na organizaci spoje, nakonec totálně vyčerpaní usínáme. Nutkavou potřebu přesadit se do jiného vozu nakonec naprosto apatičtí a uhranutí veškerým děním a omámeni sílícím zápachem, nakonec vzdáme. Po probuzení mlčky dotrpíme. Po tom, co se z repráků ozve průvodčí, která se tímto loučí a dále se svěřuje s vírou v to, že cesta jejich vlakem se stala nezapomenutelným zážitkem, se postavím, rozhlédnu se a vyslovím první větu od zahájení této jízdy, ze které táhne ironie na druhou. Vlaku bez tlumení oznamuji, že "Tato jízda se snad jinak než "NEZAPOMENUTELNÝM ZÁŽITKEM" označit nedá." Vystupuji a mám pocit, že po slezu ze schůdků této smradlavé a prapodivné škatule s raději neidentifikovatelným obsahem se konečně nadechuji.

Zbytek cesty z Prahy následujícím čistým a osazenstvem lid připomínajícím spojem už jen komentujeme veškeré noční dění. S Dubem sdílíme postřehy, argotové výrazivo a jiné silné zážitky. které nás v předchozím čase absolutně paralizovaly. Už jsem nebyla na horách, takže noc, kterou jsem zažila, naštěstí nešlo připodobnit mé běžné realitě. Štípanců do ruky jsem si mohla uštědřit, kolik jsem chtěla. Vagón, který za celou dobu jízdy nenavštívil jediný člověk z posádky vlaku, jsme ale i přes to pro jistotu označili jako pouhý ZLÝ SEN Z HOR, který nám ty žádoucí reálné chvíle nemohl nijak vytěsnit.

Závěrem

Děkuju za krásné zážitky na cestě a konstantní pocit přírodního objetí, za svoje snad znovu fungující tělo, asi i za ten "ZLÝ SEN Z HOR" a hlavně... díky Honzi/Dube za to, že Tě mám.

Tobě věnuji celé toto vyprávění jako vzpomínku na jeden z nejkrásnějších úseků naší dlouhé společné cesty - "Cesty životem".